Příběhy rodin

Petr

Můj syn Petr onemocněl v pátém ročníku vysoké školy. Studoval psy- chologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přijel domů a stěžoval si, že má určitě rakovinu. Říkala jsem mu: „Péťane, co s tím uděláme, běž na vyšetření krve, z toho se to pozná,“ ale to se mu nechtělo, ne- nechal se přesvědčit. Asi cítil, že se něco děje. Ještě přijel domů na prázdniny, byla jakž takž pohoda, i když byl trochu roztržitý, prostě už to nebyl Petr, kterého jsme znali.

Pak přijel před Vánocemi na své narozeniny, chtěli jsme mu dát nějaké peníze, ale říkal, že žádné nechce, že se od rodiny odtrhne a bude žít sám. Říkali jsme mu: „Vezmi si je, to nejsou naše peníze, to jsou tvoje dětské přídavky.“ Nakonec si je vzal. V té době chodil s holčinou, která tohle doma neměla a říkala Petrovi, že na něm rodina visí. Přídavky za tu dobu, co u nás nebyl, dělaly sedm tisíc korun. Začal je používat na zaplacení taxíků, začal se toulat po celé Moravě a holčina se s ním rozešla. Petr to těžce nesl, ale jestli tohle byla ta příčina, která spustila onemocnění, to nevím.

Na Vánoce nepřijel, jen napsal, že bude žít sám a že si bude vydělávat a pak poslal balík, ale tak nedokonale zabalený, že z něj vypa- dávaly věci. I když jsem zdravotní sestra a pracovala jsem devět let na psychiatrii, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o duševní onemocnění. Říkali jsme si, dobře, je mu 25 let, chce to zkusit sám. Volala jsem mu, snažila jsem se s ním domluvit, že budeme posílat alespoň

dětské přídavky. Petr to odmítl a začal pracovat na noční směny v jed- nom brněnském baru, aby si vydělal peníze.

Domů přijel až na Velikonoce, ale nejdřív šel za babičkou a za dě- dou. Babička pak volala: „Petr jde domů, nechte ho být, pláče, byl úplně rozhozený.“ Chtěli jsme si s ním pohovořit o tom, co ho trápí, ale choval se jako puberťák, třeba se šťoural v uších, snad aby něco vyprovokoval, zdržel se jen dvě hodiny a odjel do Brna. Zhruba za měsíc nám pak přišla zpráva, že je hospitalizovaný v Kroměříži.

Tahle zpráva přišla 25. května 1995, pamatuji si to jako dnes. Peťa je v nemocnici.

Zjistila jsem si číslo a hned jsem tam volala, ale byly čtyři odpoledne, ozval se mi jen záznamník. Druhý den jsem se dovolala, mluvila jsem s nějakou paní doktorkou, říkala, že ho tam přivezli policajti. Ptala jsem se, jestli můžeme přijet na návštěvu, a dokonce mi ho dali i k telefonu. Snažila jsem se ho povzbudit a hned jsme za ním jeli. Byl na uzavřeném oddělení. Pro mě a pro manžela to byl šílený šok. Když zavřu oči, tak ho stále vidím, jak tam stojí v teplácích a vidím jeho modré oči, jak se na mě dívají.

Mohli jsme si ho vzít ven a Petr nám vyprávěl, jak v tom rozhoze- ném stavu jezdil po Moravě, jak se tam seznámil s nějakým panem Krásným, to byl duševně nemocný muž kolem 65 let, kterému Petr velmi věřil. Dříve pracoval na poště a říkal Petrovi, aby se vykašlal na studium, aby šel dělat pošťáka. Strávil s ním Vánoce a na Štědrý den šli na večeři do Armády spásy. Pro Petra to byl učitel, který mu pomůže, hrozně se ho držel.

Potom jsme šli s manželem za panem primářem a ten nám řekl, že náš syn je na 97 procent duševně nemocný. V té chvíli, když jsme tam s ním stáli, jsem tomu nemohla uvěřit: „Prosím vás pěkně, neříkejte to! Prostě to není možné.“ Manžel mlčel, neříkal vůbec nic. Šla jsem se zeptat paní doktorky, kdy by mohli Petra propustit, manžel s ním stál venku a řekl, že si Petra vezme domů. Vůbec to nepřijal.

Řekli nám, že Petr podepsal dobrovolnou hospitalizaci, že si ho vzít domů nemůžeme. Tak jsme za ním jezdili každý týden, vždycky v sobotu a neděli jsme tam s ním byli a později, když ho už pouš- těli na propustku, jsme si ho vždycky v pátek odvezli domů. Jenže to nepřijel Petr, to přijel cizí člověk. Nechtěl si ani sednout na židli. Říkám: „Peťane, vždyť seš doma.“ Až po chvíli si sedl na okraj židle, byla v něm strašná úzkost.

Za tři měsíce ho pustili, dokončil školu, měl promoci, získal ti- tul magistra v oboru psychologie. Po první atace se totiž Petr docela srovnal, během následujícího roku neměl žádnou ataku, našel si ambulantní lékařku, která mu pomáhala a povzbuzovala ho, aby napsal diplomovou práci a dokončil studia. V září nastoupil jako personální psycholog do Chemopetrolu Kralupy a do dubna tam vcelku úspěšně fungoval, přestože to byla hodně stresující práce. Když přijel domů, vyprávěl o svých klientech a o tom, jak se jim snaží pomoci. Ale v dub- nu přijel úplně zoufalý, měl strašné úzkosti, jeli jsme za paní doktor- kou, dostal neschopenku a byl tři měsíce doma. Sice nastoupil zpátky do Kralup, ale pak mu k prvnímu říjnu dali výpověď pro nadbyteč- nost. Od té doby pak Petr sháněl zaměstnání, zúčastnil se spousty konkurzů, ale sehnat práci se mu nepodařilo.

Mezitím jsme Petra vozili do Brna k paní doktorce. Rozuměli si, Petr si na ni zvykl, paní doktorka říkala, že se to dá zvládnout a dost ho přemlouvala, aby bral depotní injekce, jenže on je těžce snášel. Přestal je brát, byl bez práce a kolem Velikonoc už se to všechno ně- jak sesypalo, měsíc nejedl, držel hladovku, jenom pil. Byl hospita- lizovaný u nás v Táboře v nemocnici, kde ho pan primář nechal pět neděl.

Byli jsme z toho úplně nešťastní a zoufalí, tak jsme mu zřídili při- jetí do Vojenské nemocnice v Praze, kde mu nasadili Zyprexu, jenže jeho váha pak šla geometrickou řadou nahoru. Ve Vojenské nemocnici nám řekli, že potřebuje následnou péči, protože v Táboře nic takového není, tak jezdil do Prahy na Ondřejov a všechno se to začalo opakovat. Prostě pak měl tyhle léky každý rok. Zhruba jednou za rok začne číst hodně bibli. Doktoři z Vojenské nemocnice říkali, že jakmile začne číst bibli, už se něco děje a už bychom měli dávat pozor.

Petr žije s nemocí skoro už 16 let. Bydlí s námi doma a ví, že u nás má zázemí, že jsme kdykoliv připraveni mu nějak pomoci, ale vedlej- ší účinky léků, hlavně obezita, udělaly své. V současnosti se Petrovi už skoro nic nechce. Za těch 16 let byl hospitalizován nejméně pat- náctkrát. Ataka má rychlý nástup a je rozpoznatelná, i když ne tak snadno jako dřív, kdy stačilo, abychom si všimli, že extrémně studuje bibli. Petr se teď věnuje křesťanství trvale, chodí do kostela, modlí se, dodržuje svátky, čte bibli. Na to jsme si už zvykli, prostě to považujeme za jeho koníček. Zajímá se o křesťanství, má o tom spoustu knih, já mu je kupuji k Vánocům, protože si říkám, že nemá smysl jít proti něčemu, co má rád.

Pokud je Petr v pohodě, říkáme si, ať se má dobře, dokud to jde, protože těžkostí si užil dost. Máme heslo: díky za každé ráno, kdy přijde a směje se na nás. Doma hrajeme na kytaru, když je Petr v pohodě, zajde si s manželem na pivo. Naše dcera Pavla ho občas někam vy- táhne, třeba teď na čarodějnice ho pozvala k sobě na chatu. Petr tam má svůj pokoj, kde má počítač a televizi a může si tam dělat, co chce. Myslím, že se tam necítí špatně. Když byl mladší, jezdili jsme za ním i s Pavlou, věděla, že je nemocný. Petr byl hodně společenský, měl hod- ně kamarádů, ale ti zmizeli, zůstal jen jeden, Libor, který za ním také jezdil do léčeben, navštěvoval ho, volal mu. Jednou do měsíce spolu někam večer vyrazí, teď byli na nějakém koncertu v Táboře.

První období po návratu z Kroměříže bylo ale hodně bouřlivé. Petr chodil po sídlišti a vyzýval lidi, aby se zachránili, že bude konec světa. Před domem máme kopec porostlý trávou, Petr si tam klekal a tohle na lidi volal. Dívala jsem se na něj z okna a bylo mi strašně. Někdo křičel: „Podívejte se na toho blázna,“ a Pavla, která šla ze školy a slyšela to, řekla: „To není žádnej blázen, to je můj brácha.“ Šla a začala si klekat s Petrem, jako že to je nějaká recese nebo sázka.

Volala jsem manželovi, ať okamžitě přijede, protože když Petr při- šel domů z toho klekání, tak chtěl skočit z okna a já už jsem to také chtěla řešit skokem z okna, bylo to strašný. Volala jsem také záchranku, ale řekli mi, jestli si myslím, že se s ním budou prát. A že nepřije- dou. Naštěstí přijel manžel a řekl: „Tak, Péťo, pojď, my tě odvezeme do kostela.“ Protože hospitalizace v žádném případě. Nakonec jsme to vyřešili tak, jak nám říkal pan primář, že to chce demonstraci síly. Manžel pozval kamarády a řekl: „Nedá se, Petře, nic dělat, musíš na psychiatrii do Tábora.“ Myslím, že někdy je nutná i nedobrovolná hospitalizace, protože když je nemocný člověk v akutním stavu, tak se na veřejnosti strašně znemožní.

Naposledy přišel nástup ataky v roce 2010. Věděli jsme, že je Petrovi špatně, byl neklidný a měl příšerné úzkosti. S paní doktorkou jsem se dohodla, že mu večer píchnu injekci. Injekce zabrala, ale druhý den ráno jsme s manželem museli oba do práce. Když je Petr opravdu špatnej, tak se u něj s manželem střídáme, ale tentokrát to nešlo. Vracíme se domů a Petr tam vyl, znělo to úplně jako když pláče pes: „Já to nevydržím.“ Nedokázal říci, co mu je, ale měl tak příšerné bo- lesti nebo úzkosti, že si kroutil ruce.

Dostat ho do nemocnice, to je nad lidské síly. Musela bych zavolat policii a tak já to opravdu nechci řešit. Petr už nemůže být hospitalizován v Táboře, protože má 130 kg, je silný, nikdo neví, co v akut- ním stavu udělá, a na psychiatrickém oddělení se jeho hospitalizace bojí. Jednou ho tam přijali a za hodinu zavolali, že ho musí přeložit do Jihlavy. Petr si to asi rozmyslel, že nechce být dobrovolně hospitalizovaný a nejspíš se bránil, takže vždycky k převozu volají policii, aby tomu předešli.

To je strašný, na nemocného člověka volat policajty. Já to prostě nemůžu vydejchat, raději to řešíme domluvou: „Péťo, nedá se nic dělat, zvládneme to do Jihlavy sami. Zavolám na psychiatrii a oni se na nás připraví.“ Tak jsme se s manželem dohodli, že tam Petra odvezeme. „Tedy, Peťane, my tě odvezeme, ale musíš si uvědomit, že jsme převzali veškerou zodpovědnost, že tu cestu musíš vydržet.“ Řekl, že jo, tak jsme se ještě stavili na kafe a dortíček. Jenže pak mi říká: „Mamko, já musím odejít, musím se jít zabít, protože jsem špatnej člověk a škodím lidem,“ a už nám začal utíkat z auta. „Ale Peťane, to nemůžeš udělat, protože to bychom měli nepříjemnost my s taťkou, to přeci nejde.“ Tak si naštěstí sedl nazpátek, protože když si něco usmyslí, tak ho nikdo nezastaví.

Ataka obvykle přišla proto, že nebral léky. Prostě oznámil svému psychiatrovi, že nebude léky brát a do čtrnácti dnů nebo do třech ne- děl nastoupila ataka. Ale naposledy léky bral, a přesto ataka přišla. Pan primář v Jihlavě tvrdí, že se to zopakuje, ale poslední dva roky se Petr drží. Bere léky a já na to nenápadně dohlížím. Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem neschopný člověk, že mu nedokážu vysvětlit, že léky jsou nutné, že prostě není možné, aby je nebral. Až na setkání rodičů ze Sympathey jsem zjistila, že naše nemocné děti jsou na tom všechny stejně, že vůbec nechtějí brát léky.

Petr strašně touží být samostatný a žít normální život. Mít rodi- nu, partnerku, normálně chodit do práce, i když teď říká, že by na to neměl. Myslím, že zlom nastal, když začal brát Zyprexu a strašně se spravil. Duševně nemocného a silného člověka nikdo nikde nezaměstná.

Když jsem mu říkala: „Petře, nebude zbytí, budeš mít invalidní důchod,“ plakal a říkal: „Vždyť budu úplně méněcenný, já to nechci, já to ještě zkusím.“

Jeho přání žít normální život naneštěstí zneužil podvodník. Petr totiž vyhledává starší lidi a považuje je za své učitele. Před časem narazil právě na takového pána, který tvrdil, že je léčitel a že ho může vyléčit, ale že je důležité, aby se osamostatnil a že mu sežene byt. Říkala jsem Petrovi, že se mi to vůbec nelíbí a že raději zkusíme se- hnat byt obálkovou metodou, aby mohl bydlet sám. Jenže pán ho časem přemluvil, že obálková metoda je zdlouhavá, prý když si sežene 54 000 korun, že mu byt zajistí. Petr si je půjčil od kamaráda, neřekl mi to a chlap z něho tahal další peníze, celkem to dělá asi 104 tisíce.

Soud jsme sice vyhráli, ale pán nám to nejspíš nikdy nesplatí. Vím, že by bylo nutné zbavit Petra svéprávnosti, ale na to nemáme sílu. Když jsme mu to řekli, měl slzy v očích. „Mamko, to mi neuděláte.“ „Ne, Petře, neuděláme.“

Akorát mi dělá starost, co bude, až já nebudu. Říkala jsem panu doktorovi, že Petr potřebuje pomoc, a on mi na to řekl, že jsem hyperprotektivní matka, že ho nadměrně bráním. Nevím, možná je to pravda, ale pro mě je těžké chovat se jinak. Prostě Petrovi vyperu, uvařím, ale že bych říkala, támhle nepůjdeš nebo vezmi si tuhle ko- šili nebo tamtu, to ne. Nanejvýš řeknu: „Peťane, nevím, ta košile ti hodně kouká,“ ale stejně si myslím, že to Petr prohlédl.

Asi je to špatně, ale ať se má Petr dobře, dokud to jde, dokud my jsme na světě, protože co ho čeká, až já tu nebudu? Kdo mi na to odpoví, co ho čeká? A bude to hezkej život? Jediné, co můžu, je snažit se hledat nějaké cesty, aby to pokud možno šlo. Myslím si, že by Petr mohl bydlet sám v nějakém penzionu a Vánoce, Velikonoce by mohl trávit u sestry s neteří, ale vůbec bych si nepřála, aby s nimi žil. To vydrží jen rodiče, nikdo jiný než matka s otcem k němu nemají tak hluboký vztah.

Martin

Jsem matkou vážně duševně nemocného syna ročník 1969. Martin se opakovaně léčil v Psychiatrické léčebně v Jihlavě z důvodu diagnózy paranoidní schizofrenie. Svoji nemoc v žádném případě neuznává a dobrovolnou léčbu odmítá. Je však agresivní. Například dnes, kdy jsme se mu snažili společně s druhým synem domluvit, aby se léčil, svého bratra fyzicky napadl. Zařídit, aby se Martin dostal do léčebny, je téměř neřešitelný problém. V okamžiku, kdy volám policii, utíká do lesů a policie přijede, jako už vícekrát, zcela zbytečně. Příslušníci nás s pochopením vyslechnou a řeknou, že stejně nemohou nic dělat, neboť jim to zákon nedovoluje. Stejným způsobem se chovají psychiatři, vyjádří lítost a tím to končí. V tomto začarovaném kruhu se pohybuji již několik let a nyní už vidím jenom jedno východisko, a to ve smrti jednoho z nás. Společnost, která by možnost pomoci mít měla, nemá zákonný nástroj a my trpící se dostáváme do zoufalé beznaděje a čekáme snad na zázrak. Na ten se však obvykle čeká bezvýsledně do smrti.

Syn není schopen pracovat, má velmi malý příjem, s penězi neumí hospodařit a na domluvy reaguje agresivně. Každé jaro se jeho zdravotní stav zhorší. Mezi jednotlivými epizodami je s malými úspěchy kompenzován při hospitalizaci v PL v Jihlavě. Dostat ho tam je však velmi těžké, pro toho, kdo volá lékaře, i riskantní. Z léčebny však opakovaně utíká, lékaři s tím nechtějí mít nic společného a s pocitem, že svoji povinnost splnili dle zákona a k léčbě ho nutit nemohou, ho ze stavu pacientů vyřadí. Tak je to stále dokola a stav se zhoršuje. Jak mám s tímto zatížením a beznadějí žít? Můj život ztrácí smysl, přestože mě druhý syn a jeho děti potřebují. K čemu je však babička s těžkou depresí a neschopná postarat se sama o sebe?

Radek

Rodiče psychiatrických pacientů, ale i další příbuzní a přátelé se sna- ží pochopit zvláštní, znepokojující a při zhoršení zdravotního stavu také bolestný svět, ve kterém žijí jejich blízcí – lidé trpící psychickou poruchou. Pro rodiče, kteří vychází ze zkušeností s fungováním vlastní, nemocí nezatížené psychiky, bývá těžké vžít se do pocitů dětí pronásledovaných hlasy a halucinacemi. Paní Monika, která se už řadu let snaží něco udělat pro svého nemocného synovce, to už dokáže pochopit i popsat:

„Myslím, že se vám to taky někdy stává. Sedíte, čučíte do blba a nic. Nic, prostě nic, žádnej nápad, žádná myšlenka. Jste úplně někde jinde, ale vůbec vám to nevadí. Víte, že to je jen okamžik a za chvíli cvak a vrátíte se zpátky do reality. Jo, tak to asi funguje u většiny z nás, ale u Radka to tak od jisté doby není. Nic totiž zpátky nenaskočí, prostě chybí to kolečko, a taky něco, co by ho vrátilo zpátky. Tak jen sedí a sleduje mraky, ptáky a někdy mravence. Vydrží se tak dívat celý hodiny, ale na lidi ne, těch se bojí. A přitom býval takový veselý, milý chlapec, jak říkala sousedka. Dneska už to vidí jinak, jen Radkovi nadává: ‚Chuligán jeden, ani pozdravit to neumí.‘ Jenže vůbec netu- ší, proč je takový, neví, co se mu honí hlavou. Neví, co mu dá práce vyhrabat se z postele, oblíknout se a vyjít z bytu. Hlavně otevřít ty zatracený dveře, za kterýma číhá tolik hnusnejch lidí, co na něj je- nom civí a smějí se mu.

Radek není žádný feťák, jen jednou zkusil něco vzít a to neměl dělat, protože možná tehdy stiskl startovací knoflík k nemoci, se kterou se teď musí prát. Možná, že ji spustil i jeden nepovedený výlet s kámo- šema. Radek na to vzpomíná: ‚Kluci od nás z druháku se rozhodli, že o prázdninách vyrazíme společně na velkej mejdan k jedný známý, co bydlí asi padesát kiláků od nás. Nejdřív to byla zábava, jeli jsme sto- pem, ale jen kus cesty. Pak nás řidič vyhodil u hospody, blízko lesa. Trochu jsme popili a šli spát pod širák. Ráno se probudím a kluci pryč a s nima i moje doklady, prachy a baťoh. Naštěstí jsem měl v kapse u kalhot mobil. Takže jsem zavolal poldy. Co sem měl říct, že mám za kámoše paka, který mě okradly?

Byl to pro mě trapnej okamžik, nemohli ze mne nic vypáčit. Pak jsem něco vykoktal, ale přesnej popis jim dal hospodský. Našli je za hodinu na nádraží v Ledečku. Pánové skoro všechno vrátili, ale prachy ne, ty stačili utratit. Bylo z toho dost nechutný pozdvižení, a když policajti odjeli, kluci mi dali nakládačku, že sem blbej a nerozumím srandě. No, a od tý doby v tom jedu.‘

Radkovi bylo tenkrát sedmnáct – to je věk, ve kterém tahle zákeř- ná nemoc útočí velmi často. Třeba máte taky doma puberťáka, které- mu nadáváte, že je línej, blbě se učí, nic nedělá a pořád zírá do prázdna. Možná to není jen tak z nudy, aby vás naštval, ale třeba má taky tu nemoc. Jmenuje se schizofrenie. Změní vás k nepoznání, změní vaše myšlení i vnímání reality. Patří k ní úzkosti, bludy, halucinace a různé strachy, co by normálního člověka ani nenapadly. Radek je od té doby hrozně vztahovačný, všechno ho štve. Má pocit, že ho pořád někdo sleduje. Často si mluví jen tak pro sebe, vlastně žije ve svém jiném světě.

U Radka to začalo hned po tom slavném vejletě. Přestal chodit mezi lidi, pak do školy a nebavil se ani s mámou. Ležel doma na posteli, na okně zatažený žaluzie, protože byl přesvědčený, že ho někdo sleduje. Stal se z něj člověk, který nemusel nic. Ani jíst, mluvit, ani vstát z postele. Když ho máma donutila vyjít ven, nosil černý brejle, aby byl takříkajíc neviditelný. Po jednom záchvatu vzteku máma zavo- lala dětského doktora. Od něj se dostal k psychiatrovi a nakonec do psychiatrické léčebny,“ uvádí paní Monika.

Všechny tyto a další příběhy najdete v knize Matky - za život dětí s vážným duševním onemocněním.